Poklad

Moje rodina musela v době okupace Československa opustit příhraničí protože do našich domovů se nastěhovali Němci. Můj dědeček, byl živnostník a vlastnil obchod se smíšeným zbožím. Tehdy se tomu říkalo myslím hokynářství, jaké měl pan Bajza v seriálu „Bylo nás pět“. V obchodě měl zboží za desítky tisíc korun a vše musel opustit během pár hodin. Tenkrát vzal babičku a děti na  vůz, do kufrů jen to nejnutnější a nějaký čas žil u příbuzných v Praze, ale potom emigroval přes Londýn do Ameriky.

Když dědeček zemřel, babička se s dětmi vrátila zpět do vlasti ale jejich dům už zpátky nedostala. Zůstala v Praze u sestry, která ve válce také přišla o manžela.
Mezitím děti vyrostli. 

Moje maminka v Praze vystudovala a později, když se seznámila s tatínkem a vzali se, odstěhovali se do maminčina rodiště. Tatínek byl inženýr a dostal služební byt v Chebu. Maminka pracovala jako učitelka.  Další rána nás potkala, když tatínek náhle zemřel. Bylo to krátce po sametové revoluci a po tatínkově smrti, jsme dostali zprávu, že musíme služební byt opustit, protože dům dostal zpátky původní majitel. Začalo období restitucí. To přivedlo naší maminku na myšlenku, že bychom mohli zpátky zažádat o domeček, ze kterého museli v době okupace odejít. Po dlouhých administrativních tahanicích jsme se konečně mohli nastěhovat do domečku našich prarodičů. Dům byl ale v příšerném stavu a maminka ho o víkendech za pomoci svého bratra – našeho strýce vyklízela a alespoň částečně zútulňovala. Zatím se dalo bydlet jen v jedné místnosti, na opravu ostatních místností nebylo dostatek finančních prostředků.
Maminka zjistila, že o staré věci, které nacházela na půdě a po domě mají zájem starožitníci a tak prohledávala dům a snažila se zpeněžit co se dalo, abychom měli na další rekonstrukce a stavební úpravy domečku. Takto se jednoho dne pustila i do prozkoumávání sklepa. A pod nánosy prachu a všeho možného harampádí, které se tam za ta léta nakupilo, našla doslova „poklad“.

Ve starých bednách zde v zapomnění byly uložené desítky lahví – nyní již archívního vína, které si zde ukládal dědeček do chladna a které přečkaly celé desetiletí bez úhony.
Maminka se spojila s odborníky a vína nakonec se strýcem prodali v aukcích za pohádkově vysokou sumu. Nechala po jedné lahvi mě i mému bratrovi, abychom měli na dědečka památku. Za získané peníze se podařilo zrekonstruovat celý dům. V přízemí domu, v místě, kde býval dědův obchod, si maminka otevřela malou vinotéku.

Hanka