Sklenka vína denně pro zdraví

Alkohol mi nikdy moc nechutnal. Na střední škole jsem byla černá ovce, protože všichni moji spolužáci holdovali alkoholu při různých příležitostech. Když už to muselo být, tak abych netrhala partu, ucucávala jsem celý večer jednu skleničku cinzana nebo griotky.
Na své vlastní svatbě jsem si připila šampaňským a pak jen pila nealko a v noci  jsem z restaurace, kde jsme měli hostinu, řídila auto s opilým manželem a jeho kamarádem, který nám původně přijel dělat řidiče.
Nepotřebovala jsem alkohol k životu a oproti jiným jsem se dokázala dobře bavit i bez něj.
Můj manžel také moc nepil, ale když jsme někam vyráželi na večírky nebo jiné akce s přáteli, byla jsem vždy automaticky pasovaná na řidičku, protože si jednou za čas rád skleničku dal.
Časem jsem otěhotněla a v těhotenství jsem začala mít zdravotní problémy – nízký tlak a špatný krevní obraz. Po porodu se moje problémy ale výrazně zhoršily a já jsem zůstala upoutaná na lůžku a dostávala jsem transfuze. Měla jsem málo červených krvinek a dostávala jsem léky s velkým obsahem železa. Po lécích se můj zdravotní stav částečně zlepšil, ale kvůli lékům jsem brzy přišla o mléko a dcera si musela zvykat na mléko z lahvičky.

Na příští kontrole mi můj pan doktor mezi řečí navrhl, že by mi možná pomohlo, kdybych si večer před spaním dala skleničku nějakého kvalitního červeného vína. Řekla jsem mu, že jsem abstinentka, ale že to zkusím. A tak jsme s manželem začali vybírat a zkoušet červená vína, až jsme našli značku, která mi zachutnala. Udělali jsme si z toho s manželem rituál. Vždy večer, když už jsem uložila naší holčičku do postýlky mi řekl: „..miláčku, nesu Ti medicínu..„ a  společně jsme popíjeli červené víno. Protože jsem nebyla zvyklá, byla jsem vždy po té jedné skleničce příjemně omámená a s manželem jsme si v té době užívali docela dost legrace.

Při další kontrole mě pan doktor pochválil, že se mi krevní obraz zlepšuje, a já mu prozradila svou léčebnou metodu. Pan doktor se pousmál a jen mě upozornil, ať si dávky nezvyšuji a zůstávám u té jedné skleničky, abychom za pár let nemuseli léčit jinou diagnózu a já jsem se tehdy jen smála…

Svojí „medicínu“ jsem užívala pravidelně a časem jsem zvyšovala „dávky“. Už mi dávno nestačila jedna sklenička, občas se stalo, že manžel zůstal u jedné a poté šel spát a já dopila zbytek láhve. Začala jsem se těšit na večer, až si otevřu novou láhev vína. Při návštěvě supermarketu mě to vždy táhlo do úseku s alkoholem, kde jsem si dlouho vybírala a zkoumala, kterou značku jsem ještě neochutnala. Časem jsem začala pít i přes den. Dala jsem si k obědu skleničku, někdy dvě a už jsem se nemohla dočkat, až si doma otevřu celou lahev. Byla jsem jak posedlá. Nedokázala jsem myslet na nic jiného a pamatuji si, jak jsem se vždy při prvních locích vína zklidnila a měla jsem příjemný pocit, jak se mi rozlévalo teplo po těle. Zatím jsem se s tím ale nikomu nesvěřovala. Manžel sice registroval, že piji víc, než mi naordinoval můj pan doktor, ale protože na mě nepozoroval žádné známky opilosti, byl v klidu. Začala jsem pít tajně a moje dávka se zvýšila na 2 lahve vína denně. To ale už bylo problematické, protože po červeném víně se mi občas obarvily zuby a pusa a lehce to na mě bylo poznat. Proto jsem změnila značku. Místo vína, jsem začala pít slivovičku. Ta je prý také léčivá a zas po ní budu mít vyšší tlak – namlouvala jsem si…
Později jsem pila tolik, že to na mě bylo už poznat a z práce mě po několika upozorněních a napomenutích vyhodily.
Přestala jsem se starat o dceru a o domácnost. Manžel, který táhl celou domácnost mě přemlouval, ať se jdu léčit, ale já jsem se mu jen vysmívala, že je suchar a že se nedokáže odvázat.

Jednou, když  jsem se za bílého dne opila někde v bufetu, zapomněla jsem vyzvednout naší dceru ze školky. Učitelka volala nejprve mě, ale já jsem ani neslyšela zvonit mobil a pak volala manžela. Ten byl služebně mimo Prahu a tak pro dceru poslal babičku - mojí tchýni. Když jsem se konečně pozdě odpoledne dopotácela domů, čekalo mě nemilé překvapení. V bytě byla tchyně, manžel a uplakaná dcera. Manžel mě zbalil kufr a vyhodil mě na ulici. Nějaký čas jsem se přemísťovala a bydlela po různých bytech svých nových známých z restaurací. Klesla jsem až na samé dno a stala se ze mě opravdová alkoholička.

Až jednou, jsem zahlédla v centru města svojí holčičku jak se vede za ruku s cizí paní a ta se vedla s mým manželem! Vypadali všichni tak spokojeně, jako rodinka! To mě naštvalo a chtěla jsem si to s manželem vyříkat. Rozeběhla jsem se za nimi ale v opilosti jsem zakopla a zůstala jsem ležet na ulici v blátě špinavá, zoufalá, opuštěná. Když jsem chtěla vstát, nešlo to, nohou mi projela pronikavá bolest – měla jsem jí zlomenou. Někdo zavolal sanitku a nikdy nezapomenu na to, jak jsem se cítila ponížená, když si navlékli rukavice, před tím, než na mě sáhli a odvedli do sanitky. V nemocnici za mnou přišla paní doktorka a dlouze ke mně mluvila. Ptala se mě na různé věci, včetně toho, jestli mám rodinu a kde žiji a jak žiji. Mluvila hlavně ona a přemluvila mě, abych se šla léčit. Ještě z nemocnice mě převezli do Bohnic a poté jsem se po dohodě s lékařem začala léčit v jedné léčebně v jižních Čechách. Psala jsem manželovi a dceři dopisy, ale nereagoval na ně. Bylo mi opravdu hrozně. Nevěděla jsem, co bude, až opustím brány léčebny. Těsně před propuštěním si mě zavolal pan primář a ptal se mě, jestli mám kam jít. Zalhala jsem, že ano, ale on dal zprávu mému muži a v den propuštění na mě čekal manžel před branou. Odvezl mě domů a už jsem tam zůstala.
Do dnes jsem mu vděčná, že mě přijal zpátky a od té doby se ze mě stala vzorná matka a manželka.
Alkohol už nepiji – ani na osmnáctinách své dcery, které oslavila před týdnem!

Světlana, 45 let