Nic nového nemůže přijít, dokud se nezbavíme něčeho starého

"Na kmeni stromu sedí pět žab. Čtyři z nich chtějí seskočit. Kolik jich zůstane na stromě?!" Tak zní jeden anglický vtip, který mi jako otázku položil můj přítel John. Přemýšlela jsem, co odpovědět. Jedna? Žádná? Skočí pátá taky, když seskáčou ostatní? Odpověď zněla překvapivě úplně jinak: "Všech pět zůstane sedět, protože něco chtít a něco udělat jsou dvě zcela rozdílné věci."

Ach ano, kdo z nás by to neznal. Jak často bychom chtěli na našem pracovišti něco změnit, ale nakonec všechno stejně zůstane při starém. Pravděpodobně není zas až tak těžké, vyrovnat se s vlastní vnitřní nespokojeností.

Ale běda, když změny přijdou zvenčí. Když se musíme přizpůsobit novým podmínkám, ať chceme nebo ne. První reakce? Panika. Jak se to mohlo stát? Jak mi to mohli udělat? Důvodů pro takové změny může být celá řada: šéf, se kterým jste si tak dobře rozuměla, odchází do jiné firmy. Nebo Vám bude změněna náplň práce. A nebo je provedena reorganizace, a Vy se ocitnete na ulici. Dostaví se panika, logicky. Kdo by v takové chvíli zůstal klidný?

Kateřina M. si ten pocit dobře pamatuje: "Kvůli novému místu jsem se přestěhovala do Prahy. Od začátku ale ve mně narůstal pocit, že mě můj nadřízený nemá příliš v oblibě. Brzy přišly problémy, dostala jsem novou kolegyni, a tu jednoho dne posadili na mé místo. Vyhodili mě.

Sama v neznámém městě, bez práce, peněz, přátel - jak byste se v takové situaci zachovala? Bojovala s osudem, zuřila, stěžovala si nebo plakala? Sbalila byste kufry a nabrala kurs rovnou domů? Kateřina promyslela všechny možnosti, celý den seděla v pronajaté garsonce jako opařená. A rozhodla se: "Praho, ty mě na kolena nedostaneš!" Vzala Zlaté stránky, našla si rubriku doprava a vybrala si jednu spediční firmu s dobrým jménem. Stačil jeden telefonát, a už byla pozvána k pohovoru. "Byla jsem tak pevně rozhodnutá, že si opatřím nové místo, že je to asi ohromilo." Už za týden měla opět práci. Dobře se zapracovala a zaměstnání si chválí: "Co se týče náplně práce, je mnohem zajímavější než v mém prvním místě. Mám příjemné kolegyně a se svým šéfem si rozumím. Měla jsem obrovské štěstí, že se stalo, co se stalo."

Samozřejmě si nikdo asi nepřeje, prožít si totéž, aby to nakonec mohl prohlásit za "velké štěstí". Pro mě osobně z toho ale vyplynulo, že člověk má být vnímavější k impulsům, které nám signalizují, že něco není v pořádku, nenechat se ale převálcovat černými myšlenkami, a naopak se snažit přijít na to, jak z takové situace vytěžit něco pozitivního.
 Vzpomeňte si na svoje podobné zážitky a situace, ve kterých jste se kdy ocitla. Možná si teď taky řeknete: Co se tehdy stalo, bylo přece jen k něčemu dobré. Než jsem dostala výpověď, uvažovala jsem stejně už delší dobu o tom, že bych chtěla jinam. Možná jsem tam zbytečně ztrácela čas. Abych konečně změnila životní styl, potřebovala jsem, aby mě nejdřív někdo zvednul ze židle.

Asi už jste někdy četla o lidech, kteří onemocněli nebo měli těžký úraz, který změnil celý jejich život, a oni díky tomu získali nový náhled na svět. Jsem znovu a znovu fascinována intenzitou činností takových lidí. Už delší dobu mám pochyby o tom, zda "normální život" je opravdu tím největším štěstím. A co znamená normální? Sama jsem zažila panickou situaci minulý rok. Jeden můj významný zákazník, pro kterého jsem připravovala hodně seminářů, zrušil všechny termíny pro rok 2000. Panebože, sakra, taková smůla. Do té doby, ač mladá, ale dynamická podnikatelka, jsem dostávala stále četnější zakázky. Přemýšlela jsem, jestli jsem na zákazníka neměla více naléhat, jestli moje ceny nejsou příliš vysoké, jestli jsem svým vzhledem a chováním někoho nerozčílila nebo se někoho nedotkla.

Jsem sice bezmezný optimista, tím větší jsou však mé propady a touha po jistotě. V takových chvílích je mi všelijak. Špatně spím. Rozbolí mě zuby. Moje zubařka přišla na to, že je to kvůli tomu, jak s nimi ve spaní skřípu. Abych se přenesla přes takový šok, potřebovala několik týdnů, než jsem si konečně řekla: "Bůh ví, k čemu to bude dobré!" A čím víc jsem na to myslila, tím více jsem byla přesvědčená, že opravdu přijde něco lepšího. Krize byla konečně překonána a mně vytanula na mysli věta, kterou s oblibou říkávám: "Nic nového nemůže přijít, dokud se nezbavíme něčeho starého."

A na má slova došlo. Během uplynulých týdnů jsem dostala skvělé zakázky, neuvěřitelně zajímavé, o kterých se mi ani nesnilo. Kdybych měla bývala plnit ty odřeknuté termíny, nemohla bych je přijmout. Tak se znovu potvrdilo heslo, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Autor: Yveta Mazánková