Tajemný svět destilátů
Abyste poznali destilát, musíte ho ochutnat, a abyste o něm mohli mluvit, musíte ho poznat... Zdá se vám tato věta jaksi bez konce? Máte pravdu. Přesně takový je i svět destilátů, plný tajemných příběhů, obyčejných náhod, vědeckých objevů, ale také šarlatánských zmatků. A hlavně zcela nekonečný.
Kdy se podařilo vyrobit vůbec první destilát na světě, to se přesně neví. Některé prameny uvádějí, že se tak stalo nejspíš v Itálii, podle jiných znali princip destilace již starověcí Egypťané, našli bychom zmínku i o Číňanech, kteří si destilované produkty údajně vychutnávali dokonce 1000 let před Kristem.
"Chvála" léku
Destilace původně vznikla pro humánní účely. Alkohol měl sloužit jako lék či k přípravě dalších léčiv.
Už se asi nedozvíme, kdo první se tohoto "léku" napil a objevil jeho mnohem intenzivnější účinky, než jakými se vyznačovaly do té doby produkované lehce zkvašené nápoje s necelými 15 % alkoholu. Ale tak nejspíš odstartovala éra destilace, kterou později přivezli do Evropy vojáci z křižáckých válek.
Alchymisté
Co by to bylo za objev, kdyby při něm nestáli alchymističtí mudrcové. Ti pomohli nejenom rozvoji destilace, ale také udávali směr pro hledání surovin vhodných k výrobě destilátů. Do módy přicházejí lihové extrakty některých léčivých rostlin. Lidé postupně zjišťují, že vypálit jde téměř cokoliv, od obilí, řepy, přes ovoce až po kukuřici a bůhví co dalšího. Destilátu ze zkvašených surovin se tehdy přisuzovala zázračná moc a získání vody života patřilo k velkému umění. Čistý alkohol řadili alchymisté k velmi cenným prvkům a sloučeninám, jak prozrazuje pojmenování argentum vivum vegerabile neboli rostlinné živé stříbro.
Ušlechtilý, pravý, destilát je pálenka, vyrobená zkvašením určité suroviny, a to především ovoce, s následnou destilací a rektifikací neboli opakovanou šetrnou destilací surového destilátu. Takový čistý destilát, k němuž nebyl přidán žádný bonifikátor - směs vonných a chuťových látek užívaných k úpravě lihových nápojů se může dále upravovat čistou vodou na požadovanou stupňovitost. Nepatří sem tedy gin, vodky, některé slivovice a další destiláty, které se dodatečně upravují extrakty z rostlin, esencemi, cukrem nebo jinými vonnými a chuťovými látkami.
Tekuté umění
Stejně jako před staletími, i dnes se této činnosti věnují lidé s bohatými teoretickými znalostmi a zkušenostmi. Jednotlivé distilérie se pyšní recepturami, které střeží jako oko v hlavě. V současnosti již ale nestačí ovládat pouze návod k dobrému pití. Je třeba znát vlastnosti výchozích surovin, výrobní proces, konstrukci destilačního zařízení, způsoby a doby zrání koncových produktů a spoustu dalších činitelů, které ovlivňují kvalitu výrobku.
To nejlepší nakonec
Ani ten nejlepší destilát si nemůžete řádně vychutnat, pokud není servírován ve vhodné teplotě a skle. Destiláty, podávané vychlazené jsou sice možná "cool", ale to je tak všechno. Maximálně vás z nich zamrazí v zádech a ztuhne vám krev v žilách, ale o jejich chuti a vůni nebudete vědět vůbec nic. Tam, kde vám nabídnou takto zchlazenou tekutinu, poděkujte a zmizte ze scény. Přechlazení totiž většinou zakrývá nedostatky použitého destilátu.
Přejděme k jádru věci, teplota tohoto typu nápoje by se měla řídit přibližně stejnými pravidly jako při podávání červeného vína, tedy obecně kolem 16 až 20 stupňů. Jedině tak se rozvinou jeho chuťové i vonné složky. Vždy také záleží na tom, jaký destilát a jakého stáří budeme pít. Při výběru vhodného skla vítězí heslo jiný kraj, jiný mrav a k tomu můžeme dodat i, co typ destilátu, to jiná sklenice.
Zdroj: Gurman centrum
