Asistentka není služka

Od malinka mi bylo vštěpováno, že děvčátka jsou hodná, nikomu a ničemu neubližuji. Jejich šatičky nejsou nikdy umazané a měly by mít veselou, nejlépe růžovou barvu. Často mi říkali, že jsem moc hlučná, měla bych víc poslouchat, přikyvovat a být trpělivá. Dávali mi příjmení typu nezvladatelná, divoká, říkali, že vykřikuji při hodinách a nechovám se jako ostatní holčičky. Časem jsem se začala jejich názorům přizpůsobovat a nakonec mi přestala vadit i růžová barva.

Měla jsem pocit, že jako žena mám svou roli a že se mi ta role vlastně nakonec líbí. Je to totiž pohodlná role, nemusíte se moc snažit a jen čekáte na prince až si vás odveze a postará se o vás. Při čekání prince, jsem se ani moc nestarala o to, co vlastně vystuduji a proč. Maturita mi připadala dostačující a já hned po zkoušce dospělosti začala "asistovat".
Být asistentkou je zajímavé - pokud máte masochistické sklony a ohebnou povahu. V době, kdy jsem začala já, byla moje povaha dlouhými roky ohýbání nádherně připravená. Ve svých pozicích jsem byla rozhodnutá ukázat světu, že jsem nejlepší asistentka, jaká může existovat a že není věc, kterou bych nedokázala zařídit, napsat nebo sehnat. Taková dokonalá holka pro všechno je něco mezi závozníkem, servírkou a manažerem a já ve svých asistentských letech zažila spoustu legrace, ale i ponížení a celou tu dobu jsem v sobě musela dusit mnoho protestů.
Jednou za čas mě přepadla krize a zkoušela jsem různé taktiky, jak se zbavit povinností "služky", které tak často na hlavu asistentky padnou. Například, když mě šéf požádal o kávu, dvě hodiny jsem mu ji nepřinesla a když se po dvou hodinách připomínal, roztomile jsem se usmála a odpověděla: Jé, já zapomněla. Když jsem toto několikrát zopakovala, naučil se pro kávu chodit sám (A proč by také proboha nemohl, beztak kynul z věčných porad a sezení!). Ovšem s ním to bylo jednodušší, protože byl Američan, a tam je přece jenom normálnější, že si muž připraví kávu sám. Jen velmi těžko bych toto naučila českého pana manažera.
Moji šéfové byli různí lidé různých národností a schopností. Ta desítka let po jejich boku mě nechala vyzrát. A samozřejmě, že jsem se za tu dobu spoustu věcí naučila, ať už díky nim nebo díky sobě. Časem jsem také změnila názor sama na sebe a začala jsem ignorovat tlaky na mě jako na ženu. Pochopila jsem, že mi nikdo nebrání "vykřikovat", jak se mi zachce (neboli být aktivní), že pokud opravdu nechci, nemusím nosit růžovou.

Princ nepřijede

Také princ nepřijede, protože sedí v hospodě, pije druhou dvanáctku a je mu úplně jedno, že mě má zachraňovat. Najednou mi přišlo nespravedlivé vůči princům, abych se jim věšela na krk. Pochopila jsem také, že nemusím být asistentkou do konce života.
Nedávno jsem se dočetla, že v některých zemích mnohdy od asistentek upouštějí. Díky stále modernější technice, která nám usnadňuje kancelářský život, mnoho vedoucích už "nepotřebuje" sekretářku. Světe zboř se! Že by si snad sami vařili kávu?

Jitka Soukupová