Rozhovor s Davidem Gruberem: Český manažer musí být napůl jako Ronald Reagan a napůl jako Boris Jelcin

Vaší celoživotní profesí je učit lidi efektivně studovat a zdokonalovat se. Jednou z priorit v oblasti manažerských technik je oblast time-managementu, která tradičně patří mezi zájemci o manažerské techniky k nejvyhledávanějším. Zároveň však existuje v oblasti time-managementu celá řada přístupů a doporučení. Čím se vaše metoda odlišuje od jiných?

Moje pojetí time managementu se odlišuje použitím farmulti metody a psychovzorců. Velmi zjednodušeně, spojuji ve své hlavě pro dobré hospodaření s časem poznatky nejen humanitní, ale též přírodovědné a exaktní (neurofyziologie, matematika, fyzika, informatika, kybernetika, teorie pravděpodobnosti), dále ekonomické, umělecké i geografické.

A co tedy podle vás činí vaši metodu úspěšnější?

Ještě jinak řečeno, místo jednotlivých ryb (= konkrétních jednotlivých rad) hladovému člověku poskytuji rovnou účinnou udici (= psychovzorce, z nichž si stovky rad už hravě odvodí sami). Takže tento hladovec u mne nemusí utrácet opakovaně každý den za další rybu, ale za jednu platbu jednou provždy získá spolehlivý nástroj, jak si ryby chytat do konce života už samostatně, nezávisle na jiných lidech. I vzdělávání v time managementu se snažím provádět maximálně úsporně. Kdo je v časovém stresu, ten samozřejmě potřebuje na jeho řešení vynakládat dalšího času a energie co nejméně. Celé se to dá nazvat time management páté generace, chcete-li. Byl slavnostně pokřtěn loni v listopadu na VŠE v Praze, kmotrem zakladatelské knihy byl děkan Národohospodářské fakulty a člen NERVu docent Jiří Schwarz.

Hovoříme-li o několika poněkud odlišných přístupech k time-managementu, jedním z nich je v současné době například populární metoda organizace práce GTD (Getting Things Done) amerického kouče Davida Allena. Jaký je váš názor na tuto nyní populární metodu v oblasti time-managementu, která získává řadu příznivců i odpůrců?

Můj renomovaný jmenovec a kolega pan Allen by mohl být naší zainteresovanou veřejností vnímán jako můj konkurent („když si koupím Gruberovu knížku o time managementu, nebudu si už kupovat tu Allenovu a naopak“). Ono to tak ve skutečnosti není – každý rozumný zájemce prostuduje obojí a  vezme si z toho, co sám uzná za vhodné. Nicméně přesto zde musím dodržovat zákon, konkrétně obchodní zákoník a jeho pravidla o hospodářské soutěži. A ty paragrafy praví, že konkurence se vzájemně recenzovat, tedy veřejně kritizovat (odborně se říká „zlehčovat“) nesmí. Ani já či někdo z mého nakladatelství jej, ani nikdo z nakladatelství vydávajícího v českém překladu jeho knihy mne. Výjimkou je následná vynucená srovnávací obrana – tedy já bych směl, jen kdyby oni začali jako první.

Co je podle vás na metodě pozitivní a co naopak podle vás větší efektivitu nepřinese?

Samotná Allenova kniha mi připadá chytrá; nejméně dvacetkrát jsem v ní zaregistroval, že se při svých konkrétních radách nahodile intuitivně či empiricky zachoval v souladu s mým psychovzorcem profesionální koncentrace. Tedy poskytl čtenáři mj. dvacet jednotlivých dobrých ryb. Protože však tento psychovzorec (= udici) nezná, musel se k těmto správným poznatkům dopracovávat podle mého názoru dlouho a obtížně – asi metodou pokus-omyl. Nenalezl jsem v jeho knize o GTD nic, co by mne překvapilo jako zásadní novinka, ale mnohé věci dovedl pěkně setřídit a jednoduše názorně podat. Doporučuji přečíst, nejlépe po předchozím prostudování psychovzorce profesionální koncentrace. To se pak čte s daleko větším nadhledem a užitkem. A lépe každému vybírá, co z Allena použít a co ne. Je to samozřejmě individuální.

Co byste ale doporučil těm, kteří neustále bojují se svými resty, konkrétně?

Problém s dotahováním krásně naplánovaných věcí do konce názorně popsali mj. dva velikáni historie: 1. Goethe: „Člověk ví, co je dobré, ale dělá, co je špatné.“ 2. Jára Cimrman: „Už si umím poručit… ale ještě se neumím poslechnout.“
Lidé jsou zvyklí tento rozpor řešit takzvaným „vynaložením pevné vůle“. Nic není rozšířenějším omylem než toto. Řešení je v psychovzorci profesionální koncentrace. Nemám dost místa popsat jej zde, odkazuji například na svou Zlatou knihu komunikace. Anebo – co je ještě jednodušší než kniha: Tento psychovzorec osobitě a velmi zdařile umělecky ztvárnil můj známý žák kurzu rychločtení z roku 2006 – pan Daniel Landa. Pusťte si jeho píseň Touha – to je skoro přesně ono.

V rámci informací týkajících se vašich kurzů na webových stránkách se zájemce o vaše metody také dozví, že je přímo v kurzu možné vybrat si oblast související s oblastí time-managementu, která nás zajímá nejvíce - lektor podle priorit na místě přizpůsobí průběh kurzu podle přání účastníka. S jakými problémy se nejčastěji účastnící kurzů potýkají a přejí si, aby byly kurzy na tyto potíže zaměřeny?

Tak tady mohu být stručný a jasný: První priorita: Čas a vedení osobního plánovacího systému podle psychovzorců, dále: Čas a konflikty, čas a každodenní záplava e-mailů, čas a nenadálá vyrušení, čas a rozhodování, čas a dotahování plánů do konce, čas a zvládnutí angličtiny, čas na práci a na rodinu. Ve třetím sledu naléhavosti většinou: čas a delegování, čas a umění říkat NE, čas a srážka s pomalým blbcem, čas a rychločtení, čas a mužsko-ženská komunikace, čas a zvládání negativních emocí, čas a vydělávání peněz.

Moji vážení klienti na kurzech mají jistě právo přát si „čas a cokoli“. Cokoli rozumného, co s časem souvisí. Musím zde ale varovat, že na rozdíl od lektorů s menší praxí se ode mne častěji dočkají skeptických závěrů – nemaluji jim vzdušné zámky „zázračných“ rad. Častěji než od služebně mladších tedy ode mne slyší, že „…s tím se nic převratného dělat nedá a je třeba se smířit, vyrovnat, dosáhnout jen dílčí úlevy“. Ale na tu dílčí úlevu mám pro ně samozřejmě návody lahůdkové a přepychové.

Nástrojů pro efektivní plánování je celá řada - od klasických papírových diářů, přes systém lístků s úkoly a povinnostmi po upomínky v mobilním telefonu a počítači. Které nástroje považujete vy sám za nejefektivnější? Není možné, že se někdy stanou naopak brzdou efektivity, když plánováním strávíme velmi mnoho času a nakonec zjistíme, že intuitivně stejně věci děláme a v podstatě je nám systém na obtíž?

Mluvíte mi z duše! Raději žádný systém než špatný. Špatné systémy byly oprávněně kritizovány už v řadě českých filmů – namátkou zmíním aspoň druhý díl Básníků, Štěpánkova studia medicíny a na nich okrajová dvouhodinovka učitele Svěráka, jak přemístíme na super sofistikovaném pracovním stole lejstro z pozice A do pozice B…

V oblasti manažerských technik je zaměřen time-management především na oblast pracovních úkolů, domníváte se však, že lze efektivně řídit volný čas?

Ano, už je na to i odborná disciplína s příhodným názvem „leisure management“, tedy hospodaření s volným časem. Tady ani tak nejde o to nějak se ve svém volnu svazovat pravidly, ale naopak – jak se více odvázat, jak ještě plnokrevněji hodit i malé pracovní myšlenečky za hlavu.

Vaše kurzy jsou zaměřeny především na oblast manažerských dovedností, lze proto předpokládat, že také většina účastníků vašich kurzů bude zastávat manažerské pozice. Jakou máte zkušenost s managementem českých firem ve svých kurzech? S jakými problémy se čeští manažeři a zaměstnanci na náročných pracovních pozicích nejčastěji potýkají? Kdy se bohužel úsilí lektora míjí účinkem?

Ale kdeže jen manažeři! Chodí duševní pracovníci jakékoliv profese. Kolik jen bylo lékařů, učitelů, novinářů, vědců, podnikatelů, živnostníků, politiků,  psychologů, IT specialistů, matematiků, žen v domácnosti, studentů, ale i cestovatelů a dobrodruhů… A nyní tedy k problémům českých manažerů, kterých je opravdu mezi mým žactvem hodně: Ty problémy jsou dvojí. Jednak běžné manažerské, jako kdokoliv jiný na jejich pozici třeba ve Švýcarsku, Finsku nebo Austrálii, jednak specifické české.

Co sám považujete za specificky české problémy?

K těm specifickým patří to, že po roce 1948 se naše společnost zdevastovala, skočila ve vývoji mezilidské komunikace v některých směrech jakoby až někam do středověku. Prostě se  ve firmách většina času věnuje hledání a pěstování účelových známostí, korupční a vyděračské kreativitě - a jen menšina práci. Manažerské techniky tomu odpovídají…

Koncentrace úzce souvisí s motivací. Jakou techniku zvýšení motivace byste čtenářům poradil? Například v pracovní době nás často od jednoho úkolu rozptylují jiné, a pokud se nepustíme do prohlížení internetových stránek, často přeskakujeme od jednoho k druhému. V momentě, kdy se však chceme přinutit k jedné činnosti, jako by mozek i naše vůle stávkovala. Znáte nějaký způsob, jak okamžitě probudit svou motivaci k práci?

Představit si co nejbarvitěji, proč mám dělat tu „dobrou“ činnost, k níž mne vybízí moje lepší strategické rozumné já. A vzápětí si představit – opět co nejbarvitěji do všech důsledků – ten průšvih, když se budu věnovat tomu, co mi našeptává moje přirozené emoční já se všemi slabostmi a momentálními choutkami. Prostě – přenášíte v myšlenkách sílu své motivace přes propastný zeslabující prostor času. Z budoucna do okamžiku „teď“. Tím ji zesilujete na žádoucí úroveň.

Mnozí z nás však bohužel pod vlivem nejrůznějších rad a doporučení zapomínají na vlastní kreativitu v práci. Zaměřujete se také na metody, jak podpořit vlastní kreativní přístup k zadaným úkolům a probudit v sobě, například na základě metod brainstormingu či map představivosti, imaginaci, kterou jsme téměř přestali využívat?

Nejtradičnější kurz toho, o čem se většinu tohoto rozhovoru bavíme, se jmenuje „Koncentrace – paměť – tvořivost". Tvořivost odlišuje účinnou sebemotivaci od neúčinné. Tvořivost je v nejlepším slova smyslu opak atmosféry našeho klasického školství. Tvořivost je dělat věci jinak, nepapouškovat výčty, spojit to, co dosud myšlenkově spojeno nebylo.Tvořivost je vědět si rady tam, kde zbytek lidstva tvrdí, že „toto nikdy nešlo, nejde, nepůjde, nikdo to neumí“. Tvořivost je skamarádit při čtení a studiu rychlost a chápavost. Nejde to absolutně. Ale s využitím kreativity do několikanásobně větší míry, než bylo známo dříve, to jistě jde – důkazy na svých žácích zažívám téměř denně už přes 25 let.

Jakým způsobem nejlépe denně pracovat na zvýšení své kreativity?

Když si vytvoříte dokonce návyk být tvořivý, je to úžasné. Přesněji řečeno, tvořiví jsme všichni, jen těmi výsledky své tvořivosti trestuhodně mrháme – přes 90% našich nápadů zůstane zapomenuto, překryto jinými myšlenkami. A čím inteligentnější a bystřejší člověk, tím více to vražedné překrývání hrozí. Takže – naučte se paměťovou asociační listinu, zefektivněte zaznamenávání vlastních kreativních nápadů. A budeme každý stý Čech Leonardem da Vinci.

Neobyčejně zajímavou oblast představují také techniky rychločtení, které se staly atraktivní již dříve. Vzhledem k tomu, že informace o vaší unikátní technice rychločtení jsou dostupné na webu a samotnou techniku je možné si osvojit díky účasti na některém z vašich kurzů, zeptám se na vaši cestu k rychločtení. Jak jste se vlastně rychločtení naučil vy a jakým způsobem jste přišel na metody, které klasickou techniku rychločtení zdokonalí?

Stačí naučit se číst ve třech letech a první krátké povídky sepsat ve čtyřech letech. Pak stačí od raných školních let dodržovat co nejvyšší kvalitu čtení a učení. A školní zadání plnit při této kvalitě zároveň i rychle. A když pak po patnácti letech takové praxe narazíte na knihu zahraničního autora o rychločtení, zjistíte, že mnoho zásad už vlastně dodržujete – a doučíte se jen pár detailů. Pak tomu zahraničnímu autorovi napíšete dopis, kde jej ujistíte, že mu nebudete nikdy konkurovat nebo jinak jej poškozovat, kde jej seriózně informujete o všech svých důležitých krocích v tomto směru – například o svém televizním seriálu. To je základní zákonná i lidsky slušná úcta k předchůdci, učiteli. Ten můj se jmenoval Wolfgang Zielke. Nikdy jsem jej neviděl, žil totiž za železnou oponou, v NSR. Ale psali jsme si. Telefonát (nenahlášený státní bezpečnosti a k tomu na Západ) byl pochopitelně tehdy protistátním aktem, a navíc nad můj rodinný rozpočet.

Je skutečně účastník vašeho kurzu schopen naučit se rychločtení během jediného kurzu? Když klient odchází z vašeho třídenního kurzu, je na 100% schopen aplikovat efektivní metodu rychločtení?

To se zeptejte těch žáků. Nejlépe tak tisícovky z nich – a udělejte si průměr z jejich zlepšení. Ba, nemusíte, statistiky si čas od času dělám sám. Prvé roky jsem si schovával zlepšovací tabulky čtenářských výkonů skoro od všech. Pak, když už bylo „statisticky jisté“, že to funguje, jsem přestal. A obnovil statistiky znovu v roce 2008, zvědavý, co se po všech vylepšeních a doladěních toho kurzu změnilo k lepšímu. Z těch nových statistik vyplývá v průměru asi pětinásobné zlepšení čtenářského výkonu. Tj. rychlosti ruku v ruce s chápavostí a schopností vyhmátnout podstatu. Samozřejmě to nejde všem stejně – ono zlepšení je náhodná veličina, která má tendenci chovat se podle Gaussovy křivky. Střední hodnota pět, rozptyl asi jedna. Ale – kdo se snaží, respektuje učitelovy pokyny, při každé nejasnosti se poctivě ptá, ten se jistě zlepší velmi výrazně.

Co je tedy potřeba dodržovat, aby se nám dařilo poznatky získané během třídenního kurzu, osvojit si natolik, že se stanou běžnou součástí našeho života?

Po  třídenním kurzu je to jako po autoškole – se všemi výhodami a nevýhodami. Čerstvý řidič v podstatě základním způsobem řízení ovládá; tedy nemusí už jezdit s instruktorem (rychločtenář nemusí číst pod dohledem učitele), ale je i po kratší jízdě dosti unavený. Časem se však vyjezdí. Ale když ten čerstvý řidič půl roku nesedne za volant – tak to aby chodil do autoškoly znovu. Často učím už druhou generaci – žáci z kurzů v 80. letech ke mně posílají své děti, aby jim v pravý čas ulehčili život a pomohli v kariéře. V posledním roce jsem „naklonoval“, tedy vyškolil několik „grubříků“, kteří budou pomáhat středoškolákům hladce zvládnout maturitu. Ve dvoudenním kurzu o paměti, psychologii učení, koncentraci, tvořivosti, práci s textem… Vše je nachystáno, chytrému napověz. Netřeba se nové maturity bát.

Sledujete nějaké změny v zájmu o vaše kurzy?

 V drtivé většině případů vládne nadšená atmosféra – lidé jsou rádi, že si mohou do svého vzdělanostního CV napsat, že byli na kurzu Davida Grubera. A to absolventství lidi na dálku sbližuje, spojuje; dnes už se dá říci, že nejen v České republice či na Slovensku, ale po celém světě.

Foto: www.gruberteam.cz