Poznáte extroverta nebo introverta?

Terminy extraverze a introverze se týkají orientace naší energie.  Každý z nás tyto pojmy užívá v řeči celkem běžně, bohužel ne vždy v jejich skutečném významu. Extraverzí často rozumíme otevřenost, přátelskost a komunikativnost, introverzi naopak spojujeme s uzavřeností, odtažitostí, popř. ostýchavostí. Je zjevné, že v tomto pojetí má introverze nádech něčeho „horšího“, pro fungování v dnešním světě minimálně méně vhodného.
Extraverzi a introverzi přitom provozujeme všichni každý den – obracíme se ven, ze sebe, abychom fungovali a byli aktivní ve vnějším světě, nebo se obracíme dovnitř, do sebe, abychom nad naším fungováním přemýšleli. Musíme tedy využívat obou způsobů reagování, ale jeden je pro nás pohodlnější než druhý, podobně jako pro praváky je pohodlnější používat pravou ruku než levou.

Extraverti

Díky tomu, že jejich energie je orientovaná směrem ven, ke světu, potřebují tito lidé většinou bezprostředně sdělovat ostatním, co jim běží hlavou, popř. co zažili, své prožitky a myšlenky chtějí sdělovat a zároveň být stále informováni, mít přehled o tom, co se děje. Směrem ven jsou orientovány také jejich reakce – v komunikaci s nimi nás často mate, že to, co řekli na počátku své velmi rozvité věty, na konci popřou nebo dojdou k úplně jinému závěru. Tento rozpor je způsoben tím, že tzv. přemýšlejí nahlas. Po položení otázky zpracovávají tento podnět tím, že o něm mluví – vypadá to, že už nám odpovídají na otázku, ale oni zatím pouze nahlas přemýšlejí.  Fáze reakce, tedy odpověď, teprve přijde – a její obsah se nemusí s jejich dosavadním „myšlením nahlas“ shodovat, protože extraverti si teprve v průběhu odpovědi třídí myšlenky.

Introverti často extravertům vytýkají: Proč neřekneš, co si myslíš, hned napoprvé? Před chvilkou jsi říkal, že…, a teď tvrdíš něco úplně jiného.

Extraverty také často obviňujeme z toho, že se neudrží a neustále ostatním skáčou do řeči. Většinou za to nemohou, jde pouze o projev jejich přirozenosti, takže „neskákat do řeči“ je pro ně náročná dovednost, kterou si osvojují prakticky celý život. K tomu, co jim druhá osoba říká, je totiž přirozeně něco napadá, jejich myšlenky se okamžitě derou ven. 

O svých názorech a návrzích potřebují mluvit s ostatními, ale protože mají potřebu bezprostředně reagovat na to, co druhý říká, často ho nenechají domluvit a dál rozvíjejí svá řešení. Vypadá to pak, že neumějí nebo nechtějí naslouchat, že o žádný názor vlastně nestojí. Platí však opak – extraverti rádi pracují ve skupině, potřebují zpětnou vazbu a problémy chtějí řešit v komunikaci s ostatními. Mohou-li mluvit a slyšet, co si o problému myslí ostatní, snáze nalézají řešení.  Znají mnoho lidí a řadu z nich považují za své přátele, ostatní rádi zahrnují do svých činností či se připojují k různým skupinám. Vyhledávají místa, kde se něco děje, prostředí plná podnětů, které přitahují jejich pozornost. Nevadí jim ruch, pohyb či změny činnosti, snadno se přeorientují a rychle přizpůsobí.

Přestože ruch a změny vyhledávají, stává se jim, že když se mají na něco více soustředit, přicházející podněty neumějí odfiltrovat a snadno se nechají vyrušit. Jsou vtahováni do mnoha aktivit a činností, někdy se však do nich vrhají příliš rychle a bez hlubší úvahy, jaký má daná činnost cíl a smysl. Mohou být proto někdy druhými hodnoceni jako impulzivní, nestali a přelétaví. Všechny uvedené charakteristiky se odrážejí také v tom, jaké práci dávají přednost. Rozhodně potřebují být v kontaktu s lidmi a mít možnost měnit místo své činnosti, nezůstávat dlouho o samotě a na jednom místě.

Introverti

Energie introvertů je orientována směrem dovnitř, vydávají ji i čerpají ve vlastních myšlenkách. K dobití svých „baterek“ potřebují čas strávený o samotě. Po rušném dni se raději zabývají osamělými činnostmi. Potřebují čas na „strávení“ svých zážitků, o něž se s druhými podělí, ale až sami budou chtít.  Po položení otázky potřebují čas na promyšlení odpovědi. Pokud neměli čas se zamyslet, nejsou připraveni své myšlenky sdílet. Někdy to vypadá, že ani otázku neslyšeli nebo nechtějí reagovat, a my jim vytýkáme, že je nezajímá, na co se ptáme. Oni však dotaz právě „zpracovávají“, a proto děláme velkou chybu, pokud je v této fázi rušíme opakováním otázky nebo jejím přeformulováním či podobnými „útoky“. Výtky typu Posloucháš mě vůbec? To mi k tomu ani nic neřekneš? nic neřeší. Mnohem lépe je počkat a poskytnout jim prostor k zamyšlení. Odpovědi se dočkáme, musíme však počítat s tím, že z pohledu extraverta bude stručnější a většinou i obsahově kompaktnější.

Vzhledem k této orientaci do světa myšlenek a představ preferují introverti čas strávený o samotě; vyhovují jim proto individuální činnosti, a pokud mají pracovat ve skupině, jsou rádi, mohou-li se na to dopředu připravit. Řeší-li nějaký problém, rovněž to dělají raději sami, a to i v případě, že jde o problém, který se dotýká dalších lidí.

Ve společenských záležitostech a kontaktech přenechávají iniciativu jiným a své názory sdělují jen v případě, že to považují za důležité. Jejich emoce nebývají většinou příliš zřetelné.  Vzhledem k tomu, že jejich energie se působením okolních podnětů rychle odčerpává, preferují klidné prostředí, kde je nečeká příliš mnoho vzruchů a zvratů. Pokud jsou ponořeni do činnosti, vyžadují, aby je nikdo nevyrušoval – jejich motivací nemusí být nutně úkol dokončit. Před podněty zvenčí, které je vyčerpávají, se spíše vědomě obrňují. Když se jim to daří, dokážou se pak soustředit delší dobu než extraverti. Introverty přitahují profese, jejichž podstatou je převaha individuálních činností a kontaktů s jednotlivci, nikoli práce ve skupině.

Zdroje nedorozumění

Introverze se někdy mylně zaměňuje s ostýchavostí. Ta je přitom jistým stavem úzkosti, v němž člověk pociťuje obavy z odmítnutí, zesměšnění nebo trapnosti. S ostýchavostí se tedy setkáváme i u extravertů. Můžete byt introvertem, který je sebevědomý, nemá obavy z jednání s lidmi, nevadí mu s nimi mluvit, nebo je dokonce bavit, obzvlášť pokud jde o skupinu lidi, kterou dobře zná. Vaše energie je však limitována a v kontaktu s druhými lidmi se rychle odčerpává, takže v případě, že jste nuceni být pohromadě s větším množstvím lidí (popř. jedním výrazným extravertem), cítíte značnou únavu. K odpočinku potřebujete čas strávený o samotě.

Extraverze se někdy mylně zaměňuje s komunikativností. Komunikační strategie si však mohou osvojit také introverti a v prostředí, kde se cítí dobře a mají situaci pod kontrolou, se mnozí dokážou chovat velmi extravertně.

Jak tedy můžeme projevy extraverze a introverze odlišit?

Extraverti se s přibývajícím hovorem dostávají „do obrátek“, zatímco introvertům začíná docházet energie. Extraverti mnohem více gestikulují a používají jiné mimoslovní projevy, introverti bývají monotónnější a rezervovanější. Extraverti většinou mluví rychleji a hlasitěji, gestikulují, zatímco introverti více váhají a váží slova a v jejich promluvách se objevují zámlky.

K různým nedorozuměním může docházet také na pracovišti. Extraverty tam většinou poznáme podle toho, že jsou hlučnější a vyžadují více času a pozornosti od ostatních, čímž mohou okolí (zejména jeho introvertní část) až poněkud unavovat. Oni sami totiž člověka, který často nesdílí své myšlenky a nediskutuje, považují za nudícího se, popř. málo vytíženého pracovníka. Většinou nechápou, že někdo sedí v kanceláři, zdánlivě nic nedělá, dokonce ani nečte, a jen přemýšlí. Myslí si, že takového spolupracovníka musejí zabavit, třeba svými momentálními myšlenkovými pochody. Pro vzájemnou spolupráci je ovšem potřeba, aby se extraverti naučili žádat o čas: Dejte mi teď čas, abych vám sdělil své nápady. – Mohu teď rozebrat vaše připomínky? – Jen přemýšlím nahlas, nemám to ještě úplně rozmyšlené, neberte všechno, co říkám, stoprocentně vážně.

U introvertů může ostatní (zejména extraverty) na pracovišti mást, že mnoho informací nesdělují (extravert v tom někdy hledá i nějaký záměr, či dokonce zlý úmysl), že se drží zpátky a nechávají prostor ostatním (což si extraverti vykládají mnohdy jako nezájem o problematiku, její neznalost či neochotu spolupracovat). Introverti mohou naopak extraverty, kteří hodně komunikují, vnímat jako sebestředné a nevychované jedince, vyžadující neustálou pozornost. Pro zlepšení spolupráce se introverti musejí naučit dát najevo své myšlenky nebo prosby, žádat o soukromí, o čas na přemýšlení apod.: Promluvím si s vámi za půl hodiny, až dodělám tento úkol. – Možná nejsem ta nejlepší osoba, která může v této věci poradit.

Ukázka z knihy Typologie osobnosti u dětí (Portál 2010)