Sebevědomí. Jak jste na tom?

Našąe kultura je hodně zaměřena na otázky sebevědomí a seberespektování, jakožto klíč k dosažení duševní rovnováhy, kterou se pořád snažíme dosáhnout. Jak je to tedy s naším seberespektováním a sebeoceňováním? Umíme to vůbec, nebo ještě máme mezery a máme se čemu učit třeba od Američanů či jiných západních kultur?

Jaký je vlastně rozdíl mezi sebeoceňováním a seberespektováním?

Někdy nesmírný. Při sebeoceňování pozitivně hodnotíme sebe sama, něco, co se bytostně vztahuje k naší osobě, především určitou vlastnost, charakteristiku či naše úspěchy a dovednosti. Jde o uvědomování si "Ano, jsem skvělá! Tak, tohle mi jde, v tom jsem mistr! Tohle se mi povedlo, toto mi jde!" Nesmíme však zapomínat, že jednou jsme nahoru a jednou zas dolu. Právě zdravé sebevědomí nám umožňuje odhadnout naše reálné možnosti a dovednosti, které nám pomáhají úspěch dosahovat, avšak při neúspěchu nám zas naopak naše sebevědomí, i když mírně utrpí, nedovolí klesnout až na dno. Když se nám tedy něco povede - ano, pohladí to naše ego a sebevědomí. Co když ale se nám něco nepovede (co také přiznejme si, se stává)? Tehdy je na místě seberespektování. Respektovat něco, znamená to přijmout či akceptovat. Je proto dobré umět taky přijmout naši levou, nemotornou stránku naši osobnosti, naše nezdary, prohry, všechno, v čem nejsme dobří, v čem lítáme, co nám nejde. Je to totiž ohromná pomoc na cestě k sebevědomí, umět se povznést z nezdarů.

Sebevědomí se přitom neváže jenom na úspěchy, výhry či nadstandardní výkony. Naopak, téměř vždy se najde někdo, kdo je v něčem lepší než jsme my. A měli bychom snad upadat do deprese? Člověk, kteří má přiměřenou dávku seberespektování a sebevědomí se při porovnávání s výkony jiných dokáže lehce povznést s mávnutím ruky "Tak je lepší! No a co!" a paradoxně naopak, brilantní student dosahující samé jedničky v testech a zkouškách, může být zdrcen, když pojednou nedosáhne v písemce pro něj samozřejmých sto procent, ale pouze devětadevadesát. Pořád je to jeden z nejlepších výkonů (možná i v danou chvíli i ten nejlepší možný) avšak jeho sebevědomí je na nule, poněvadž nedosáhl plný počet. Je tohle sebevědomí? Seberespektování je umění umět přijmout i své nezdary, nepřipisovat si je na triko jako něco neodčinitelného. Když umíme respektovat sami sebe, přijímáme se tací, jaký jsme, někdy super-extra, někdy sivý průměr, a někdy "raději škoda řeči".

Vidíme tedy, že ne vždy naše výsledky odpovídají našemu sebehodnocení? I vynikající pracovník či student může být sklíčen a deprimován, když nedosáhl sebou danou normu, která je však příliš vysoká. A jedinec s průměrnými výsledky se těší úspěchu a jeho sebevědomí dosahuje extáze.

Takže, když vás někdo příště pochválí, nemávněte rukou "To přece nic není, to by zvládl každý", když vám někdo pochválí oblečení, zdržte se věty "To je jenom ze sekáče".

Poděkujte dotyčnému a v duchu i sama sobě.

Autor: Mgr. Michal Polakovič

Zdroj: www.prodamy.cz