Pracovní doba

Pracovní doba je doba, po kterou je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci. Délka pracovní doby je stanovena zákonem na maximálně 40 hodin týdně, popř. méně ve vymezených případech. Takto určená pracovní doba je tzv. stanovená týdenní pracovní doba, která je důležitá zejména pro posuzování práce přesčas (srov. § 83a ZP).

Zkrácená pracovní doba

Má-li být zavedena zkrácená pracovní doba bez snížení mzdy ze zdravotních důvodů (s ohledem na zdraví všech zaměstnanců kvůli rizikovosti práce či pracoviště), musí takové opatření povolit Ministerstvo práce a sociálních věcí v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví.

Zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy zaměstnanců může také zaměstnavatel sám dohodnout v kolektivní smlouvě s odbory nebo - pokud u něho odborová organizace nepůsobí - stanovit vnitřním předpisem.

Rozvržení pracovní smlouvy

O rozvržení pracovní doby rozhoduje zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem. U většiny zaměstnavatelů jde přitomo rozvržení rovnoměrné, do pěti pracovních dnů v týdnu, kdy délka pracovní doby v jednotlivých směnách nepřesahuje 9 hodin. V některých případech však takové rozvržení nevyhovuje (např. v obchodech s prodejní dobou po celý týden nebo v nepřetržitých provozech), takže je nutno rozvrhnout pracovní dobu nerovnoměrně.

O nerovnoměrné rozvržení jde pouze tehdy, jestliže délka směny přesáhne 9 hodin, nesmí být však delší než 12 hodin.
Začátek a konec pracovní doby stanoví zaměstnavatel a v případě potřeby ji může rozdělit na dvě (výjimečně více) části. Zaměstnanci jsou povinni být na začátku pracovní doby již na svém pracovišti a odcházet z něho až po jejím skončení - nikoli tedy být už v té době u tzv. píchaček či jiného zařízení na evidenci příchodu do objektu zaměstnavatele a odchodu z něho.

V některých oborech činnosti (např. v zemědělství, lesnictví, stavebnictví, hornictví) se však pojem „pracoviště" (ve smyslu zákoníku práce), nemusí krýt s místem skutečného výkonu práce. Pak je na zaměstnavateli, aby v pracovním řádu vymezil tento pojem tak, aby bylo zřejmé, co jím v jeho podmínkách rozumí. U pracovišť, kde povaha práce vyžaduje osobní očistu, je možno do pracovní doby zahrnout i dobu (část doby) potřebnou k této očistě.

Pružná pracovní doba

Některým zaměstnavatelům (ale i zaměstnancům) zpravidla v nevýrobní sféře může vyhovovat místo pevné pružná pracovní doba, při které si zaměstnanec volí sám začátek, případně i konec pracovní doby v jednotlivých dnech v rámci stanovených časových úseků. Zaměstnavatel určuje pouze základní pracovní dobu (nejméně 5 hodin). Zaměstnanec má tak možnost přizpůsobovat svou pracovní dobu osobním potřebám. Podmínky uplatňování pružné pracovní doby a odchylky při jejím používání (např. při práci přesčas) stanoví zákoník práce. Konkrétní podmínky pro uplatňování pružné pracovní doby stanoví zaměstnavatel v pracovním řádu (srov. $ 85a až 85d ZP).
Forma

• pružného pracovního dne, při které si zaměstnanec může sám volit začátek a konec směny, ale je povinen každý pracovní den odpracovat celou směnu,
• pružného pracovního týdne, při které si může zaměstnanec sám volit začátek a konec směn tak, aby v příslušném týdnu odpracoval celou týdenní pracovní dobu,- pružného čtyřtýdenního pracovního období, při které si zaměstnanec může sám volit začátek a konec směn tak, aby v období čtyř po sobě jdoucích týdnů odpracoval pracovní dobu připadající podle rozvržené týdenní pracovní doby na toto čtyřtýdenní období.

Kratší pracovní doba

V jednotlivých případech může zaměstnavatel sjednat se zaměstnancem v pracovní smlouvě kratší než stanovenou týdenní pracovní dobu.
KratšÍ pracovní doba může být dohodnuta v pracovní smlouvě nebo povolena na žádost zaměstnance, dovoluje-li to provoz zaměstnavatele. Zaměstnanci pak přísluší mzda odpovídající kratší pracovní době. Kratší pracovní doba nemusí být rozvržena na všechny pracovní dny. Se souhlasem zaměstnance může v jednotlivých dnech výjimečně přesáhnout devět hodin a její nerovnoměrné rozvržení není vázáno na povahu práce nebo podmínky provozu. Povolení kratší pracovní doby je zásadně vydáváno v písemné formě.
Zaměstnancům s kratší pracovní dobou nelze nařizovat práci přesčas; může být vykonávána pouze s jejich souhlasem.

Evidence pracovní doby

Především k ochraně práv zaměstnanců, ale i oprávněných zájmů zaměstnavatelů slouží evidence pracovní doby. Tuto evidenci je povinen vést každý zaměstnavatel. Na žádost zaměstnance mu zaměstnavatel musí umožnit do evidence jeho pracovní doby nahlédnout v zájmu kontroly její správnosti a úplnosti.
Jde tedy o evidenci individuální, nestačí ji vést např. podle pracovišť.

Tato evidence musí zahrnovat nejen veškerou pracovní dobu, tj. i práci přesčas nebo ve svátek, ale zvlášť i dobu práce v nocí a též dobu pracovní pohotovosti bez ohledu na to, zda při ní dojde nebo nedojde k výkonu práce. Pokud v době pracovní pohotovosti je nařízen výkon práce, je nutno i tuto skutečnost do evidence zaznamenat, neboť pracovní pohotovost, při níž k výkonu práce nedojde, se do pracovní doby nezapočítává.
V evidenci pracovní doby je nutno zaznamenávat i přerušení práce v době přestávek na jídlo a oddech, které se do pracovní doby nezapočítávají, protože z této evidence má být též zřejmé, zda zaměstnavatel dodržuje zákonné ustanovení o maximami době nepřetržité práce (tj. 6 hodin), po které musí následovat přestávka.
Evidence pracovní doby slouží nejen zaměstnavatelům jako podklad pro stanovení doby výkonu práce a tím i mzdy za tento výkon, ale i kontrolním orgánům - včetně kontrolního oprávnění odborových orgánů - ke kontrole dodržování maximálního rozsahu práce přesčas a pracovní pohotovosti.

Ti zaměstnavatelé, kteří pro zaměstnance nebo jejich část zavedli pružnou pracovní dobu pak musí dbát na to, aby z evidence pracovní doby těchto zaměstnanců vyplývalo dodržování podmínek jejího uplatnění stanovených v pracovním řádu, zejména dodržování celkové pracovní doby (nejen základní).

Způsob vedení evidence záleží na zavedené praxi každého zaměstnavatele.

V žádném případě však nestačí pouze evidence odchodu a příchodu zaměstnanců (evidence docházky), která nemůže stanoveným požadavkům vyhovovat a je pouze dokladem o přítomnosti zaměstnance v práci. Přitom se praxe zaměstnavatelů bude jistě lišit podle toho, o jakého zaměstnavatele jde - zda o fyzickou osobu zaměstnávající jen několik zaměstnanců, nebo společnost se stovkami či tisíci zaměstnanci. Principy této evidence však budou vždy stejné, neboť musí obsahovat stejné skutečnosti.

Podrobnou úpravu vedení evidence pracovní doby může zaměstnavatel stanovit se souhlasem odborové organizace v pracovním řádu. Pokud uplatňuje pružnou pracovní dobu, je to jeho povinností.